|
Huculský kůň je plemenem, které je přímo spjaté s tradicí
chovu koní na našem území. Je to dědictví, na které bychom
měli být hrdi stejně jako
jsou Španělé, nebo Němci na svoje tradiční plemena.
Historie
Dnešní huculští koně pocházejí z východní části Karpat – zejména z oblasti Bukoviny.
Na původ a vznik těchto koní existují rozličné názory. Zdá
se být věrohodné, že základem dlouhodobého vývoje hucula byl
původní karpatský tarpan za přispění místních typů koní.
Na dnešní podobu tohoto koně měl zásadní význam vznik
v r.1856 v tehdejším uherském Sedmihradsku hřebčín Lučina.
Tento hřebčín byl součástí Rakousko-Uherského hřebčína
Radovec. Od té doby je s mnoha peripetiemi
uskutečňován organizovaný a systematický chov těchto koní.
V Lučině jsou chováni huculští koně hřebčínským způsobem
téměř bez přerušení od založení, až do současné doby.
V ostatních místech výskytu huculů byli chováni podle
místních potřeb a podmínek.
Po rozpadu monarchie v r.1918 byl plemenný materiál rozdělen
a část připadla také Československu. Tehdejší naše republika
dostala 33 chovných huculů. Pro ně později zřídila huculský
hřebčín v Turja Remetech na Podkarpatské Rusi. Ten však
zanikl začátkem 2. světové války. I během této války byli
huculové, zejména v těžkých terénech využíváni.
Po válce v r. 1950 byl obnoven chov huculů na Muráni na
Slovensku. Asi po dvaceti letech byl tento chov ukončen.
V té době už se formoval – mnohdy těžce – chov do dnešní
podoby.
Působením zejména českých chovatelů byl huculský kůň r. 1979
prohlášen chráněným genofondem v rámci FAO, která je
mezinárodní odbornou organizací OSN a od r. 1993 je uznán
genovým zdrojem České republiky.
V tomto roce si připomeneme 156. výročí organizovaného a
systematického chovu huculských koní.
|
